Rozhovor: Multisenzorické čtení je pro děti velkou motivací
Vaším velkým tématem je čtenářská pregramotnost. Zabývá se jím při každodenní práci s dětmi ve školce, věnujete mu prostor i na svém profilu knihudetem. Proč jste si zvolila právě tohle téma?
Začalo to už na vysoké škole. Měla jsem štěstí na úžasnou paní doktorku Veroniku Laufkovou, která mi byla velkou inspirací a později i podporou jako vedoucí mé bakalářské práce.
Při výzkumu jsem si začala všímat jedné věci. Aby se děti na příběhy opravdu těšily, nestačí jen číst. Bylo potřeba něco víc. Začala jsem do čtení zapojovat jejich přirozenou námětovou hru. Společně jsme si hráli s příběhy z knížek. Najednou to nebylo jen pasivní poslouchání. Byl tam prožitek, objevování, společný svět a hlavně těšení.
Postupně jsem dospěla k tomu, že knihy dávají prostor k rozvoji všeho, co děti právě potřebují. Přirozeně propojují jazyk, emoce, pohyb, spolupráci, matematiku, představivost, smysly i kreativitu. Často i oblasti, které bych tam původně vůbec nehledala.
A mě to začalo bavit čím dál víc. Příběhy mě samy vedou k činnostem, které bych s dětmi dříve možná ani nezkusila. Rozvíjí to nejen děti, ale i mě. Právě tato cesta mě přivedla k vytvoření vlastní knihy, ve které jsou u příběhů rovnou i návrhy aktivit.
Na Instagramu sdílíte vzdělávací aktivity ke konkrétním dětským knihám, díky kterým pohádky doslova ožívají. Jak probíhá vaše příprava?
Nechávám na sebe působit ilustrace a text a zapisuji si, co mě spontánně napadá. Pokud připravuji aktivity pro konkrétní skupinu dětí nebo na určité období, přemýšlím také nad tím, co právě potřebují rozvíjet. Zároveň se snažím, aby si v aktivitách každé dítě našlo něco pro sebe.
Jaké jsou vaše 3 nejoblíbenější způsoby, jak převést příběh na prožitkové učení?
Nejčastěji propojuji čtení s pohybem, smyslovým vnímáním a společným povídáním. Probíhá to tak, že přečteme kousek příběhu a hned reagujeme na to, co jsme četli.
S dětmi se ráda věnujete multisenzorickému čtení. Co si pod tím představit?
Multisenzorické čtení znamená zapojení co nejvíce smyslů a prožitku prostřednictvím pohybu, dramatizace, výtvarných činností nebo manipulace s materiálem. Díky tomu vzniká v mozku silnější paměťová stopa a děti si z příběhu více odnesou.
Které smyslové vjemy mají u dětí největší úspěch?
Velmi silně funguje chuť. Děti například ochutnávají potraviny, které se v příběhu objevují. Často se stává, že děti, které by běžně něco nejedly, to v rámci příběhu s chutí vyzkoušejí. I mě překvapuje, jak silnou motivaci dokáže příběh vytvořit.
Někdy používáte tzv. čtenářské krabice. Co to je a jak s nimi pracujete?
Čtenářské krabice je takový můj možná trochu zbytečný výmysl. Líbila se mi myšlenka momentu překvapení a návratu k příběhu. Do krabice jsem vkládala různé předměty a pomůcky související s konkrétní knihou. Patřila mezi ně například modelína s miniaturami dinosaurů, bublifuk a hřejivé polštářky do krabice s živly nebo další tematické materiály. Na víku byly obrázky na suchý zip, které si děti mohly přeskládávat a znovu si tak připomínat děj.
Později mě inspirovala kolegyně k jednodušší variantě. Využívala tácy na různé materiály pro děti, a tak jsem si z toho udělala čtenářský tác. Ten je časově méně náročný a děti mají pomůcky stále na očích, takže se k nim mohou vracet i během volné hry. Dávám na něj většinou to, co jsme používali v průběhu čtení, aby si to mohly děti víc osahat a v klidu se k tomu vrátit.
Máte s dětmi nějaký čtecí rituál?
Ano, čtecí rituály mám velmi ráda. Při prožitkovém čtení jsme společně seděli v kruhu na koberci, takže děti věděly, že je čeká aktivita a pohyb.
Při odpočinkovém čtení jsme měli své místo na gauči. Před gauč jsme dávali relaxační pytel a prostor kolem jsme doplnili židlemi nebo balančními kameny. Vzniklo tak sezení ve více úrovních, podobné schodům, takže všechny děti dobře viděly na obrázky. Děti věděly, kolik míst je na gauči, a přirozeně tak trénovaly domlouvání i základní matematické představy.
Jak u vás ve školce vypadá čtecí koutek?
I když jsem měla ve své poslední třídě velmi omezený prostor, byl pro mě čtecí koutek důležitý. Stačilo pohodlné místo k sezení a přehledná knihovna.
Velký význam má způsob vystavení knih. Ideální je, když děti vidí obálky, ne jen hřbety. Obálka je pro děti hlavním lákadlem.
Další tipy na rozvoj čtenářské pregramotnosti najdete v našem článku Jak v dětech probudit lásku ke knihám.
Kdybyste měla vybrat 5 knih, které by neměly chybět v žádné knihovničce, které by to byly?
Vybrat jen 5 titulů je pro mě velmi těžké. Mezi první, které mě napadají, patří například Ajdar, Kamil neumí lítat, Medvěd nechce jít spát, Alenka v říši divů a Ptáček a lev. Pokud byste se mě zeptali zítra, možná bych vybrala úplně jiné.
K čemu jsou dobré tzv. silent books, tedy knihy beze slov?
Silent books učí děti, že mohou číst samy z obrázků. Některé děti okamžitě vytvářejí vlastní příběhy, jiné popisují jen to, co vidí. I tím si však rozvíjejí slovní zásobu.
Tyto knihy otevírají velký prostor pro fantazii a vyprávění. Děti si často všímají detailů, které dospělý přehlédne, a někdy dokážou svým vyprávěním zaujmout celou třídu.
Jste autorkou knihy Než nás nabrala bublina. O čem je a proč si ji do školky pořídit?
Kniha, kterou doprovázejí krásné ilustrace Jitky Vojtěchové, obsahuje krátké příběhy spojené motivem kouzelné bubliny, která přenese hlavního hrdinu do situace, kde může něco pochopit nebo si něco uvědomit prostřednictvím zážitku.
Příběhy pomáhají dětem zpracovávat běžné situace, například samostatnost, strach, sdílení nebo přijímání odlišností. Jsou otevřené a dávají prostor k vlastnímu dokončení. Zároveň jsou zde uvedeny i varianty zakončení. Za každým příběhem navíc najdete návrhy aktivit, které můžete s dětmi vyzkoušet.
Co je podle vás při společném čtení to úplně nejdůležitější?
Aby si čtení užívali všichni. Pokud si čtení neužívá učitel, děti to velmi rychle vycítí. Zároveň je v pořádku, když někdo zrovna nemá náladu a potřebuje chvíli stranou.
Děkuji za rozhovor.
10. 3. 2026 | Martina Zatloukalová
